THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Netradiční kvarteto z Toulouse se za krátkou dobu vypracovalo z lokální kapely na jméno, které je potvrzeno na prestižní festivaly Roadburn nebo Amplifest pro rok 2022. Po vydání jejich poslední desky se není čemu divit. V mnohých ohledech připomínají božské GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. Jejich hudba je ale o poznání střízlivější a melodičtější. Postrock se tu snoubí s novou klasikou, trapovými beaty i ambientem. Základní rockovou trojici kytara, bicí, basa doplňuje violonchelo. Kytarista Theophile Antolinos si poměrně tyká s vrstvením linek přes smyčky a basák Clément Libes se dokáže postavit jak k houslím, tak k sampleru. Díky tomu BRUIT ≤ dokáží působit jako vyklidněná ambientní mlha i průrazná, epická postrocková instrumentálka, která se silně opírá o orchestrální stěny.
Čtyři skladby na desce dokáží vyplnit plochu téměř čtyřiceti minut a ani v nejmenším to není strohá a sterilní intelektuální nuda, která by neměla vnitřní pnutí a silný emotivní náboj. Melodie mají smysl pro epičnost, gradaci i dramatičnost. V tom, jak neortodoxně k tvorbě přistupují, mi připomínají například jihokorejské JAMBINAI. BRUIT ≤ nejsou další postrockovou kapelou, která se drží zajetých šablon a klišé. Oproti nedávno recenzovaným MAYBESHEWILL se nenechávají strhnout příliš výpravnými aranžemi, díky čemuž působí umírněněji, civilněji a minimalističtěji. Nic jim to ale neubírá na tom, jak jejich hudba dokáže nést emoce.
Zajímavou kapitolou jsou i dřívější působiště členů kapely. Většina z nich si již v mladém věku sáhla na úspěch ve velkých mainstreamových projektech. I díky nim nemá kapela problém integrovat do své hudby malý komorní orchestr. Krom varhan tu slyšíte lesní rohy i klarinety, které dodávají aranžím hmotu. Jsou přitom použity celkem nenápadně bez toho, aby se stavěly na odiv. Témata skladeb nenastiňují jen jejich jména a případně videa, ale i výběr monologu ve skladbě „Industry“. V ní zazní hlas vědce Alberta Jacquarda, který se krom popularizace vědy velmi aktivně věnoval i politice a filozofii.
BRUIT ≤ sice představují po EP „Monolith“ debutové album s šíleným názvem „The Machine Is Burning And Now Everyone Knows It Could Happen Again“, nejsou to ale žádní zelenáči. Máme co dělat s kvartetem, které opustilo mnohem bezpečnější vody populární hudby, aby si dělalo věci po svém. Touha vymanit se z okovů pravidel tu je stejně citelná jako talent komponovat zajímavé a neotřelé aranže. Výsledkem je zajímavá hudba, která si udrží pozornost, aniž by padla po pasti stokrát omletých šablon.
V rámci instrumentální hudby jeden z nejsilnějších debutů minulého roku.
8 / 10
Theophile Antolinos
- Guitares,Tapes
Clément Libes
- Bass,Violin,Keyboard
Luc Blanchot
- Cello
Julien Aoufi
- Drums
1. Industry
2. Renaissance
3. Amazing Old Tree
4. The Machine Is Burning
The Machine Is Burning And Now Everyone Knows It Could Happen Again (2021)
Monolith (2018)
Již u předchozí desky "Monolith" ve mě BRUIT ≤ vzbuzovali rozporuplné emoce. Na jedné straně povedené náladové až dramaticky gradované pasáže, na druhé straně mnoho tuhých až nestravitelných ploch, které se mi nedařilo vstřebat. Stejně to mám i s touto deskou, chvílemi příjemné mrazení bohužel místy přechází do plytké ospalosti. Přesto se jedná o zdařilou alternativu k v recenzi zmíněmým GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.